Každý den u nás zahyne průměrně více než milion divokých ptáků. Bylo tomu tak vždy!

Lubomír Peške

V médiích se občas setkáváme s tvrzeními, která sice nejsou explicitně vyřčena, ale nezasvěceným ze zpráv jednoznačně vyplývají a přitom odporují základním vztahům v přírodě. Takovou je i mylná představa, že každý nález mrtvého ptáka je výjimečným a podezřelým jevem. Veřejnosti uniká, jak velké jsou počty ptáků, kteří pravidelně každoročně zahynou z "přirozených" důvodů. Podílí se na tom nejen nadprodukce potomstva (s následnou selekcí), ale i vlastní obnova hnízdících populací. Na tuto skutečnost je třeba upozornit zvláště dnes, kdy je část obyvatel znepokojena obavami z nákazy ptačí chřipkou.

Počet ptačích párů hnízdících na území ČR dosahuje podle realistických odhadů asi 51 milionů. Pokud úspěšně vyhnízdí, mohou mít buď jedno, nebo i více než 15 mláďat (např. bažant či koroptev nebo sýkory v souhrnu z několika hnízdění v roce). Vedle hnízdících párů jsou v populacích přítomni i nehnízdící jedinci (zvláště u velkých později dospívajících druhů). Představme si pro jednoduchost, že všechna ptačí mláďata opustí hnízdo v jediném krátkém období na konci jara. Po vyhnízdění je pak u nás zhruba půl miliardy(!) ptáků. I když jsou ptáci extrémně pohybliví, převládá u většiny druhů velká vazba k rodišti a vlastnímu hnízdišti. Protože se početnost z roku na rok zásadním způsobem nemění, každý rok jich zahyne zhruba tolik, kolik přibylo nových mláďat.Pokud vyloučíme výraznou emigraci (emigrace může být vyrovnána stejně velkou imigrací a zimní tah našich ptáků na jih je do jisté míry kompenzován příletem zimních hostů ze severu, dále jsou tu po nějakou dobu i cizí protahující migranti) a byla-li by přirozená mortalita rozložena v průběhu roku rovnoměrně (což zcela pravda není), pak by každý den na našem území zahynuly neuvěřitelné 1- 2 miliony ptáků! Protože se většina (asi 85%) mortality realizuje od vyhnízdění do konce zimy (VII-II), připadá v tomto období na každý čtverečný kilometr denně asi 20 jedinců! Většina mrtvých ptáků zmizí téměř beze stop. Vedle části ulovené predátory přímo nebo sežrané sekundárně druhy živícími se mršinami je tu velké množství kadaverů, které zetlely a zmizely nepostřehnuty ve vegetaci nebo zanikly pod vodní hladinou. Jen malý zlomek, především těch velkých druhů, je za příhodných okolností nalezen člověkem.

O přímých příčinách této přirozené redukce počtu jedinců v populaci máme poměrně dobrou představu. Mortalita, tady uhynutí jedince, je do značné míry náhodný proces v prostoru a čase. Přesto však vykazují souhrnná čísla dlouhodobě velmi konstantní strukturu. Ke hromadným úhynům postihujícím jeden druh nebo skupinu druhů na určitém místě dochází v přírodě velmi výjimečně. Zpravidla jde o otravy. I další příčiny jsou z velké části přímým důsledkem lidské činnosti (příkladem je lov kachen nebo "odchyt" dravců v bažantnicích), případně důsledkem nepřímým, jako po kolizích s technickými překážkami (prosklené plochy, dopravní prostředky) či úhynem/utopením v nezakrytých "pastech" nebo na elektrických sloupech, zničením při velkých zemních nebo rekonstrukčních pracech, jako nechtěný produkt při chemické ochraně, atd. Málo je známo o přímém vlivu kumulace toxických látek ze znečištěného prostředí, které sice nedosahují letálních hodnot, ale v kontextu mohou patrně působit společně i v nízkých koncentracích. Jako přirozenou příčinu můžeme přiřadit výjimečné zvraty počasí (kroupy, vítr, zvláště při migraci přes velké vodní plochy, za nepříznivého počasí v horách apod.).

Zvláštní a významnou příčinou mortality jsou různé nemoci včetně těch přenosných. Ptačí populace nejsou k nákazám imunní a žijí s nimi v trvalé koexistenci. Tak například sledování krevních parazitů prokázalo, že u některých dravců je prakticky celá populace infikována některým z nich (Plasmodiu, Leucocytozon, Coccidia, Haemoproteus, Trypanosoma), mnozí i několika druhy najednou, bez zřetelného vlivu na jejich zdravotní stav. Pouze v situaci náhle snížené odolnosti (např. po náhlém nedostatku potravy vlivem nepříznivého počasí) může parazitace patrně přejít do fáze, která (asi spolu s dalšími latentně skrytými infekcemi – např. viry) znemožní přežití. Naprostá většina našich ptáků je řazena mezi druhy krátkověké, které navíc žijí převážně izolovaně. Proto je přímé šíření nákazy až na výjimky velmi obtížné. Letální infekce nakažlivými nemocemi proto rychle zanikají, pokud neexistuje nějaké trvalé ohnisko nákazy třeba v jiném živočichovi. Ptáci jako skupina s enormním obratem energie jsou při jakémkoliv zhoršení kondice velmi zranitelní. Každodenní zajištění obživy je spojeno se značnými energetickými náklady. Menší ptáci jsou na jakékoliv oslabení zvláště citliví. V  existuje velmi silný přirozený tlak predátorů. Přenášet nákazu na větší vzdálenosti zvládají patrně pouze největší druhy. S nástupem jara dochází k rozpadu hejn, což dále redukuje možnost přenosu a případná nákaza "vyznívá" do ztracena. Dalším faktorem je, že vegetace (především u vodních ploch) přestane být přehledná. Pozornost veřejnosti by měly vzbudit skutečně pouze hromadné nálezy ptáků v okolí vod, nikoliv jednotlivé nálezy menších jedinců.

Populace krahujců ve "Velké Praze" (500 km2) čítá asi 100 párů. Většina dospělců zůstává po celý rok v Praze. Dlouholetý výzkum poskytl data, která jsou použita v následujícím grafu, který zobrazuje typický průběh přirozeného vymírání modelové skupiny krahujců o 1000 jedincích. (Ve skutečnosti vůbec nezáleží, zda jde skutečně o skupinu "novorozenců" z  jednoho roku, či sledování dožití u skupin po 100 mláďatech z deseti následných roků, nebo i náhodně zvolená mláďata z různých let – křivka bude u stacionární populace vždy stejná.) Jejich průměrný věk je pouze 1,47 roku (červená šipka), ačkoliv nejstarší jedinci se mohou dožít až 16 let. Typickou potravou krahujců jsou malí ptáci, zvláště sýkory koňadry. Tyto sýkory mají, také díky predačnímu tlaku krahujců, daleko větší mortalitu. Spodní křivka ukazuje, že jen malá část z 1000 sýkor se dožije pěti let. Průměrný věk (modrá šipka) je u pražských koňader 0,7 roku. Populace přesto neubývá, protože během dvou hnízdění v roce mají oproti krahujcům až 5x více mláďat.

krahujci lx

Populace lovce a kořisti se výrazně vzájemně ovlivňují a stabilizují. Velmi zjednodušeně: S úbytkem dostupnosti kořisti (koňader) dojde ke snížení schopnosti krahujců vychovat očekávaný počet mláďat a tím i jejich obtížnějšímu přežívání. To následně vede poklesu jejich počtu, což naopak vylepší možnosti přežívání koňader a umožní nárůst jejich počtu, který příznivě ovlivní krahujce atd…. Populační parametry (reprodukce a mortalita) obou druhů se tak stabilizují na nějaké přijatelné hodnotě.

Jak je rozložena mortalita v průběhu roku? Obecně platí pro všechny druhy, že existují dva výrazné vrcholy: jeden postihuje čerstvě vylétlá mláďata a druhý všechny jedince při nástupu zimy a v jejím průběhu. V období mezi červencem a únorem je realizováno 80-90% mortality.

krahujci mort

V ostatních částech roku jsou ztráty nižší a odpovídají u menších ptáků z velké části i stálému predačnímu tlaku dravců v prostředí. Protože známe počty hnízd i mláďat, můžeme poměrně přesně odvodit přirozené ubývání pražských krahujců v průběhu roku. Z těchto čísel lze také odhadnout, kolik koňader (a dalších malých ptáků) krahujci ke své obživě v průběhu roku potřebují. V hnízdním období se za 1 den jedná v Praze o přibližně 1000 kusů (2 kusy na km2). Zahraniční práce uvádějí, že krahujci redukují každoročně populaci koňader o 20-34 %, jiný zdroj "svádí" na krahujce až 50 % celkové mortality koňader. Vedle krahujců existují i další dravci, jak mezi ptáky (poštolka, sojka, straka), tak i mezi savci. Jejich činností zmizí téměř beze stop podstatná část překvapivě velkého čísla vypočítaného výše. Lidé proto objeví především uhynulé jedince větších druhů.

Populace labutě velké:

Početné odečty kroužkovaných ptáků dokládají, že labutě obývající Evropu jsou především výsledkem úspěšného pomnožení zcela krotkých, případně polodivokých párů chovaných na konci první poloviny minulého století jednotlivě jako atraktivní dekorace zámeckých sídel (např. Blatná) apod. Přibližně v šedesátých letech obsadila rostoucí populace nové rybniční lokality a vznikla první lokální zimoviště na blízkých nezamrzajících úsecích řek. Místní populace vzniklé takto v jednotlivých oblastech si dlouho udržovaly svoji identitu (J.Hora in verb). Jejich přežívání usnadnil vstřícný přístup člověka spojený intenzivním celoročním přikrmováním. V 70. letech obsadily labutě většinu vhodných lokalit a explozivně vzrůstající populace hledala i nová větší zimoviště na velkých řekách, především na Labi. Díky svému vzrůstu a schopnosti ochránit potomstvo nejsou labutě ohroženy žádným z běžných predátorů. Těmto faktorům vděčí za velký reprodukční potenciál, ač poprvé hnízdí až ve 4. roce. Hnízdící labutě jsou silně teritoriální a nesnášejí zpravidla na stejné vodní ploše další páry. V nasycené populaci došlo obratu, někteří dospělí jedinci přestali hnízdit a zůstávali nespárovaní na řekách ve městech. Zv ornitologického hlediska nejde o přirozený prvek evropské fauny, ale do značné míry o antropický produkt, jehož původ nese znaky domácí drůbeže. Z toho může plynout i jejich náchylnost k některým nákazám, které v kombinaci s jejich robusticitou mohou patrně přenášet i na delší vzdálenosti. Naše labutě zimují v současnosti ve velké většině u Drážďan, ale jednotlivé kusy se mohou přesouvat až k Baltickému moři či na Jadran. Významnou roli v těsných kontaktech různých populací hrají velká letní shromaždiště nehnízdících ptáků na rozsáhlých rybnících. Celkem je počet labutí u nás odhadována na asi 500 párů a s přihlédnutím k počtu mláďat a nehnízdících ptáků na přibližně 5000-6000 jedinců. Průměrný počet mláďat zjištěný v Jihočeském kraji v roce 2000 (Svobodová, Rešl 2000) je 4,9 kusů na úspěšný pár! Jejich křivka přežívání má poněkud pozvolnější průběh proti předchozím druhům vzhledem k nižší mortalitě v dospělosti. Důležitým faktem je, že dlouhé dospívání a hnízdění až po dosažení 4 let umožňuje nedospělým ptákům volný explorativní pohyb po rozsáhlém území. Teprve starší hnízdící ptáci se většinou přesunují jen mezi hnízdištěm a zimovištěm. Průměrný věk je 1,77 roku. Za tuto dobu se populace v průměru obnoví, což znamená uhynutí výše zmíněného počtu! Na každý den tak u nás připadá úhyn asi 14 jedinců.

labut lx